Za tenhle clanek se nenavidim, ale budiz. A rozvnez se omlouvam, ze pisu bez diakritiky, jelikoz ji nesnasim a je to blbej zvyk ICQ.
Po dlouhe dobe jsem stravila patecni vecer doma a neco se stalo. S moji psychikou. Vysvetlim.
Pred dvema dny mi pise ma editorka ze vyslo uzasne nove anime. Plne samuraju, skvele animace proste hotovy hit. A protoze si pry lide moje preklady zadaji tak at to prekladam ja. Pak jeste dodala ze se tim stanu mezi prekladately hrozne slavna ale to byli jenom zvasty jak me k tomu donutit. Ne ze bych byla z toho zrovna dvakrat nadsena, prekldani zere cas tak silene az to neni hezky, ale na prvni dil jsem se donutila povidat.
A tak to zacalo. Na anime necumim uz hodne dlouho, vsechny dobry uz jsem videla a ten zbytek (tedy 99,9% vsech) jsou nebetycny kraviny. Jedine anime se kterym jsem byla ve styku, z duvodu prekladu, byl D.Gray-man, ale to je steampunkova historicka pohadka a Casshern, coz je depresivni postapokalypticky sci-fi, ani jedno sebemensi naznak anime pocitu nevydava. Ale to bylo jine u tohohle noveho anime. Velke oci, japonsko, radoby vtipy – vsechno co k pravymu anime patri. A v ty chvili mi vyplavaly na povrh ohromny nostalgicky vzpominky. Jak jsem psala denne nekolik clanku na svůj anime blog, pod tou nejtrapnejsi prezdivkou Mrkev. Jak jsem si psala s lidma z celych cech i slovenska co byli stejne zazrani jak ja.Jak jsme vytvorili fantastickou a ojedinelou anime komunitu na blog.cz. Jak jsem se zacala ucit japonsky. Tehdy jsem se nestarala o nic jineho. Bylo mi uzasne, byla jsem spokojena. To byli casy.
Ten nostalgicky pocit me od te chvile pronasleduje. Okamzite jsem zacla vyhledavat vsechny byvale kamarady, Jestli stale pusobi na blozich, jak se jim dari a tak. No, skoro nikoho jsem nenasla az na par vyjimek. Ale zjistila jsem, ze ti, kteri se drive zajimali o anime se v dnesni dobe pridaly k jakesi pseudokomunite ci hnuti Lolita. Jelikoz tuhle oblast nechapu, nebudu se do ni navazet, ale ehm http://veneaglorthiel.blog.cz/ posudte sami.
Proc mi tak vadi to vzpominani? Protoze tedko uz neni vsechno uzasne proste, nejedna se jenom o kreslene postavicky s velkyma ocima.
Starnu.
Ale asi spatne. Jisty zlom byl samozrejme nastup na stredni skolu. Dostat se mezi komunitu umelcu je neco fantastickyho a strasne jsem za to rada… ale… Ale. To „ale“ nedokazu nefinovat. Jako kdyby neco chybelo nebo prebyvalo. Nevim. Presto ze mi vsichni rikaji ze se od te doby vic smeju, ja se citim vic depresivne. A to i kdyz zazivam veci a chvile ktere jsem si vzdycky prala. Vite, na me skole to neni o uceni. Spis o skupinovovy filozofii – kdo chce neco delat, dela. Kdo chce tvorit, tvori. Kdo na to vsechno chce srat, sere.
Pamatuju si, jak si me k sobe zavolal tridni jeste na zakladce a daval mi vystupni hodnoceni. Podival se na me strasne zle a pak spustil, ze jsem silene arogantni. Ze si to ostatnich myslim, ze jsou uplne pitomy. Oni to pry mozna nepoznali, ale on ze to pry videl, jak si z nich delam skryte srandu. A jak je to strasne sprosty. Pak mi ale dal to vystupni hodnoceni, ve kterem stalo, ze jsem genialni. Tuhle chvili do ted nechapu a nikomu jsem o tom nerekla. Ale mozna neco na ty aroganci bude. Mela jsem v hlave zavedeny socialni a generacni system spolecnosti, jak se kdo jakyho veku chova a tak. Fungoval. Dokud jsem nepoznala sveho draheho. Jediny clovek meho veku ktery kombinuje vlasnosti o kterych jsem si myslela ze nejdou kombinovat. Uplne znicil ten system v me hlave. Fascinuje me. Jako jediny me dokaze vzdycky rozesmat. Vzdycky me nejak oblafne, vzdycky me nejak predci. Vzdycky se od nej dozvim neco zajimaveho. Nedokazu se pred nim chovat tak obranne arogantne jako pred ostatnima. Proto ho mam tak rada. Vdecim mu za hodne. Nedokazu se na nej nastvat (i kdyz me treba porad porazi v pokeru tak jako v poslednich dnech 
)
Vzdycky mi popreje dobrou noc. Nikdy nezapomel.
Zacla jsem kourit. Je to krasne uklidnujici. A aktivne tvorim svuj novy osobni zivotni styl, ktery citim, ze mi vydrzi hodne let. Je krasne melancholicky flegmaticky pseudodepresivni. Je pozersky, ale hlavne ne komercni. Odmita vsechen mainstream (fakt ze srdce nesnasim google, novu, microsoft a vsechny ty megakorporace co vlastni Rupert Murdoch a jemu podobni). Je v nem dovoleno chovat se jako snove, detsky. Radovat se z blbosti. Smazava se v nem rozdil mezi dnem a noci. Je zdrave intelektualni.
Tak nad tim jsem tak premyslela tu predeslou patecni noc. Strasny emo tema. Ale stava se.
Nekontrolovala jsem chyby v clanku. Ani jestli maji jednotlive vety smysl.
